Může meditace škodit? Nebo je to zázračná technika?

Upřesnění pojmů meditace, mindfulness a nirvána 🙂

Nedávno na mě vyskočil článek s titulkem „Odvrácená strana meditace: Místo vnitřního klidu může u některých lidí přinést úzkosti.“

Popravdě… Nadzvedl mě.

Nejen tím, že na začátku uvedl mylnou definici meditace: meditace je „moderně označovaná jako mindfulness“, jejím cílem je „odsunout všechny myšlenky“ a dostat tělo a mysl do „naprosté relaxace zvané nirvána.” To je směs několika různých pojmů.

Meditace není synonymum mindfulness. Mindfulness je jedna z technik a lze ji zahrnout do meditačních přístupů. Cílem mindfulness není odstranit myšlenky. Při mindfulness jde právě o všímání si myšlenek, emocí a tělesných pocitů bez reakce na ně. A nirvána není stav hluboké relaxace.

Dále mě nadzvedl také tím, že takový článek odradí mnoho začínajících meditujících a lidí, kteří hledají jiný způsob relaxace a uvolnění, než je jen sport a adrenalin. A takových je čím dál tím více.

A nakonec i tím, jak zavádějícím způsobem interpretuje výsledky výzkumů účinků meditace na člověka. První citovaný výzkum byl proveden na skupině dětí od 11 do 14 let. Za mě špatná cílová skupina – meditaci doporučuji od 15 let. Pro děti existuje několik jiných technik pro zklidnění, právě pro to, že jsou dětmi, s jinými potřebami a přístupy, než dospělí. A u interpretace výsledků druhého citovaného výzkumu (účinků meditace na skupinu dospělých lidí) šlo o vytržení z kontextu.

Po hlubším porozkoumání výsledků těchto výzkumů lze tvrdit, že meditace není zázračná léčba, ale u dospělých má poměrně solidní důkazy pro mírné snížení stresu, úzkosti a depresivních symptomů.

Meditace není zázračná metoda! Asi jako žádný z přístupů k relaxaci není všespásný a vyhovuje úplně každému. Meditace je jedna z technik, která může mít pozitivní dopad na náš emoční a myšlenkový život.

Při meditaci nemusíme vždy zažívat jen klid, blaženost a příjemné pocity. Meditace nám pomůže pocity a myšlenky zachytit, pozorovat je, uvědomit si je a nechat je odplout.

Provázím aktivními meditacemi více než deset let a jedno považuji za zásadní: Cílem meditace není nic necítit.

Meditace je stav bez myšlenek. Ta prázdná nula na kalkulačce.

Je nepříjemný prožitek automaticky nežádoucím účinkem?

Při meditaci se spíše učíme nevstupovat automaticky do každé myšlenky, která se objeví. Pozorovat. Vnímat. Vrátit pozornost k tělu, dechu, zvuku nebo přítomnému okamžiku.

A když se postupně ztiší neustálý proud podnětů, může se stát něco docela přirozeného. Začneme více vnímat sami sebe.

Když se ztišíme, mohou přijít emoce. A ne vždycky to může být příjemné.

Po běžném dni: Práce. Telefon. Rodina. Povinnosti. Sociální sítě. Rozhovory. Řešení problémů. Neustálý přísun dalších podnětů.

A potom si uděláš čas na pouze na sebe, třeba si sedneš nebo lehneš, zavřeš oči a najednou není kam utéct pozorností.

Může přijít smutek. Vztek. Úzkost. Napětí v těle. Vzpomínka.

Něco, co jsme celý den – nebo mnohem déle – přehlušovali a nevěnovali tomu pozornost.

Znamená to, že meditace tento smutek nebo úzkost způsobila? Ne.

Mohla pouze vytvořit prostor, ve kterém jsme si toho všimli.

A právě tento rozdíl mi v článcích o „nebezpečí meditace“ často chybí.

Nepříjemný prožitek neznamená automaticky, že je s námi něco nesprávně

Vyšší opatrnost je na místě například u lidí s těžkým PTSD, sklonem k disociaci, psychotickou zkušeností nebo při velmi intenzivní meditační praxi.

A právě proto podle mě záleží na metodě, intenzitě, člověku a kvalitě vedení.

Meditace není jedna technika vhodná pro všechny. Ale je to velmi jemná technika, která nás může upozornit na něco – myšlenky/pocity, čeho si máme všimnout. Aby nedošlo k jejich ukládání. Aby nás dále „neotravovaly“, někdy i doslovně a tělesně.

Proč pracuji s aktivními meditacemi?

Když člověk přijde po celém dni plném práce, povinností, lidí a podnětů, jeho nervový systém nemusí být připravený na povel:

„Tak. A teď se uklidni.“

Proto v aktivních meditacích často přichází nejprve tělo. Pohyb. Tanec. Třes. Dech. Hlas. Rytmus.

„Vysypat“ vše, co jsme si do meditace přinesli. A teprve potom pozorování a ticho.

Například Osho Kundalini meditace postupuje od třesu přes tanec k pozorování a nakonec k nehybnosti.

Dynamická meditace pracuje s intenzivním dechem, expresí, hlasem a pohybem, po kterých následuje náhlé zastavení, pozorování a závěrečný tanec.

Ticho tedy není výchozím bodem. Může být výsledkem cesty, kterou jsme nejprve prošli tělem.

Nejdřív tělo. Potom ticho.

Bottom-up regulace

Současná psychologie a výzkum traumatu pracují mimo jiné s pojmem bottom-up regulace. Zjednodušeně řečeno: nemusíme vždy začínat hlavou. Můžeme začít tělem. Pohybem, rytmem, dechem, hlasem, svalovým napětím a jeho změnou.

Výzkum pohybových mind-body intervencí skutečně ukazuje slibné výsledky. To ale neznamená, že věda prokázala, že Osho aktivní meditace „léčí trauma“.

Ukazuje však něco, co je pro aktivní meditace velmi zajímavé: práce s tělem může být důležitou cestou k regulaci psychického stavu.

A z vlastní lektorské zkušenosti vidím, jak obrovský rozdíl je mezi člověkem na začátku aktivní meditace a po ní … i po jedné meditaci. Rozdíl je ve svalovém tonusu těla, držení těla, nervovém napětí, napětí v obličeji... a pak ve vnitřním napětí, resp. uvolnění, které účastníci popisují.

To je v pořádku, to se jen čistí emoce

Kolikrát jsem tuto větu od rádoby Rádkyní na různých rekreatech slyšela. Setkání se sebou s námi může zamávat. Můžeme uvidět něco, co jsme velmi dlouho nechtěli vidět.

A podle mě právě tady leží skutečná hranice mezi vědomou prací s nepříjemným prožitkem a jeho romantizováním Tehdy je potřeba praxi změnit, přerušit nebo vyhledat odpovídající odbornou podporu.

To pro mě není odvrácená strana meditace. To je jedna z možností, jak řešit dlouhodobou nespokojenost, naštvanost, kyselost.

Důležité je vědět, jak hluboko v danou chvíli můžeme jít, jak se umíme vrátit zpátky a kdy už potřebujeme někoho, kdo nás bezpečně doprovodí.

Vytvářím prostor, abyste mohli se uvidět 🙂

Vaše

Michaela Atreia